Martina Marsela (vlastním jménem Martina Lopeze de Ľ Amour) jsem poprvé spatřil na nevalném koncertě v Cody ve Wyomingu. Tehdy jsem ještě netušil s kým mám tu čest. Ohromil mne když se nyní po dvouletém naléhání uvolil udělat se mnou rozhovor.

Sešli jsme se v malém "Rock Coffe" na Devil Street. Jeho příchod způsobil pozdvižení u přítomných žen. Marselův dokonale upravený vous napodobující zkřížené meče a šibalský až perverzí zavánějící úsměv, nenechal přítomné ženy v poklidu. Některé z nich během rozhovoru odnášely v mdlobách. Čtyři z přítomných dam Marsel pozval do svého pánského budoáru (adresu dámám šeptal do ucha, pozn. aut.). Mne přivítal podivným pokynutím ruky. Druhým zvláštním gestem dal barmanovi najevo, že by rád svůj oblíbený drink - horkou piňákoládu s kapkou whisky a lístkem francouzského muškátu.
Martina Marsela, člověka, jenž v tak raném věku nadělal v bubenické komunitě i mimo ní tolik rozruchu snad nemusím blíže představovat.

O svém dětství se mnou mnoho nemluvil. Snad z tisku víme, že jeho španělský otec Marsel Lopez Rodrigo Fernandess Mario Mendoza dožil ve věznici v Lorce (nedaleko Murcia) za ilegální prodej drog. Matka, francouzská spisovatelka Jean de L´Amour nechala kvůli mafii dítěti své příjmení a přihlásila syna do církevní varhanické školy. Neustálé extempore s jeptiškami, ztrácení mešního vína a peněz z pokladnice místního kostela byly důvodem proč musel školu opustit. Začal pracovat jako číšník v hospodě v malém francouzském městě Nevers, kde se s matkou na čas přestěhovali. Matka se znovu provdala za vinaře a revolucionáře Petrusa. Byl oproti matce starý, byl přísný, ale stal se Marselovi dobrým otcem. Hrál výborně na citeru, byl první kdo vnesl do Marselova života jinou než církevní hudbu. Každý večer hrával "starý Petrusa" karty s přáteli v místní hospůdce. "Bylo to jako bych to viděl dnes", vzpomíná Marsel, "starý otec hraje s přáteli karty, i Pignon a Filip přišli. Na konci hospody, vpravo od baru stáli muzikanti a hráli. Ty bicí, ty bub bub bubny..." Po spatření francouzské taneční kapely "Šalvěj nebo růž" věděl co je jeho sen - hrát na bicí. První zkušenosti v lokálních tanečních, bigbeatových, rockových i punkových kapelách byly jen malým krůčkem k jeho celoživotní lásce - SPEEDMETALU. Kdo by neznal "LEOPARDÍ VOKÁLY"? (Marselův typický krátce střižený leopardí kabátec s krokodýlím límcem
vydražen v Los Angeles za 68 000 000 USD, pozn. aut.) Jeho způsob hry byl zábavný, dovedností jenom hýřil. Mladická nespoutanost a vášeň se projevovala i v jeho hře. Časté střídání rytmů s přerývanými kaskádovými breaky jsou typické pro jeho projev v "Leopardech". Po vydání 12 desky však nastal nečekaný zvrat. Jak všichni z médií víme, i tento rocker duší i tělem má svou slabinu - ženy. Několikrát narazil, několikrát se mu staly osudnými. Dodnes někteří rýpaví novináři vytahují nevyjasněnou aférku s nevlastní sestrou.

Jako muž je však Marsel velký elegán. Nikdy neváhá zvednout kapesníček, pohotově připálit kterékoliv ženě. Malý zlatý zapalovač Dunhill má své místo v pravé náprsní kapse. Plamen zažehne těsně pod koncem cigarety. Pohyb to je plynulý, skoro nepozorovatelný - zapomenuté umění. Je to zdatný lovec a sběratel jehož exempláře se dají počítat na stovky. Jeho typické: "Co tě bolí, baby?" zaslechly mnohé z žen. Jannet Dienová o něm řekla: "základním atributem svádění je jeho soustředěný pohled". "Ten pohled" vzpomíná se slzami v očích Shinna Tokkimotti. "Není to jen o té hluboké modři jeho očí, ale o tom, jak se ty oči na vás dívají" dodává Mbam ba Nguta. "Všimla jsem si, že se na mě kouká. Na těch očích něco je, nevím jak bych to popsala, ale je to ohromující" přiznala plačtivě Uschi Arbeiterová. "Je artušovským rytířem! Je rolls-roycem mezi muži!" řekla Paloma Atlas.

Díky nekonečné sžíravé vášni k ženám musel Marsel odejít z kapely. Vášnivý a médii tolik profláklý vztah k nezletilé rumunské dívce tehdy zapříčinil jeho drogovou aféru. V drogách, u lehkých žen a v alkoholu zabíjel Marsel čas, napjatá situace v kapele rostla. Zkažený úvod k megahitu "Zpívající králové" na jinak velkolepém koncertu v Hamburku byl jen poslední kapkou k tomu, aby pohár přetekl. V kapele jej tehdy nahradil zkušený Weissmann z Die Total Mordslärm. Marsel tehdy prožíval těžké období. Soud týkající se nezletilé rumunské dívky prohrál. Tříletý trest si odpykával v káznici ve francouzském městě Moulins (nedaleko města kde žil). Ani ve vězení se nepřestal věnovat hudbě. S vězeňskou kapelou "Sviňská hlavo, zaplať!" koncertoval skoro ve všech vězeňských zařízeních ve Francii. Po propuštění vycestoval do Kalifornie. Nenašel totiž kapelu, se kterou by mohl obnovit zašlou slávu připomínající dobu leopardů. Ale i v Americe končí jeho pokusy o vytvoření Mega kapely neúspěchem. Připomeňme jen pro zajímavost tiskem tolik zmiňovaný propadák s bostonskou černošskou raperskou skupinou "Fuck the balls, I go on the street to the pub". Po tom se Marsel na dobu odmlčel. Nikdo neví, co tehdy dělal, co se stalo. Sám o tom nechce mluvit. Fanoušci ho tehdy několikrát poznali, když se na veřejnosti skrýval pod falešnými jmény jako "Loran, Roko, Salomon, Ozzy, Jimi, Elis i Josef" (náhodně zvolené české jméno, tehdy o existenci České republiky nevěděl zhola nic, pozn. aut.). Pod falešnými jmény vystupoval opravdu často. Jako "Olaf" hrál v countryové kapele "Benjamin", jako "Budy Love" získal ocenění za nejlepší mužský herecký výkon v roli "pošťáka Mischeletta" ve francouzské trilogii "Ženy".

Když Marsela po době skrývání nařkla cikánská dívka ze znásilnění, jeho odmlčení trvalo další čtyři roky. Již ve věznici v sobě objevil novou lásku - tanec. Spatřením vězeňské taneční kapely "Baculky a Boubelky" zatoužil po něčem podobném. Po propuštění pak jako leader celodívčí taneční skupiny "Vanila Strip" bombardoval pódia celých šest let. Vrcholem taneční kariéry bylo založení vlastní taneční školy "Wir möchten mit Marsel tanzen".
Otěhotněním poslední tanečnice skupiny, kdy už vystupoval v duu "Zběsilý tanec" s rusovlasou němkou Rosenbierovou, zůstal zase bez práce. Peníze s taneční školy pokrývaly jen nutné výdaje. Zdrcen a plačky opouštěl svého červeného Rollse, jež z nouze nahradil Mercedes 300 SL. Odchod Catharine Lee (anglické modelky s francouzským přízvukem a podle časopisu "Lust" prý nejdelšíma nohama na světě) jej nijak nevzrušil.

Doba nicnedělání (kromě dětí, štiplavá pozn. aut.) netrvala příliš dlouho. Pražský koncert francouzské punkové kapely "Lo Fas", se kterou v mládí začínal a se kterou se chtěl po letech setkat, jej přivedl až do ČR. Tehdy myslel, že je ČR přímořský stát. Zklamán byl, "ale pivo nebylo zlé", jak dnes s úsměvem na rtech vzpomíná. V Praze zůstal nějaký čas. Potloukal se v barech, hospodách a veřejných domech. 30. ledna 2003 však spatřil něco ohromného. Inzerát v novinách zněl: "Kapela Malignant Tumour vypisuje konkurz na post bubeníka". Bylo jasné, že MT, megastar a legenda v šoubyznysu, hledá opravdovou špičku. I když Marsel dlouho nehrál, věděl, že tohle je jeho poslední šance, jak se postavit zpět na nohy.
Konkurz se tehdy konal přímo ve zkušebně kapely (původní zkušebna - ne moc rozlehlá vilka v centru Ostravy, pozn. aut.). Na konkurz se přihlásili opravdové esa v oboru. Zkušený Polák Tresnowski (Prose Neubegaj - kapela grindowa rychlo skoczna), rychlík Blade (známý z angl. "Velocity of the wind ", "Whiz-bang") a snad nejfavorizovanější Maďař Körmitöri (Tökömönö, Kötömönö, Örkörmötör Grind).

O tom jak se Marsel, i když roky nehrál, do kapely dostal, se mnou nechtěl mluvit. Snad mu nahrálo to, že Tresnowski na konkurz nepřišel, "spletl si datum", Angličan Blade "si zlomil ruku" a proč se Maďar Körmitöri vozí v marselovém zánovním Mercedesu mi nikdo nechce říct. Tím také náš rozhovor skončil. Marsel se zvedl od stolu a bez jediného slova zmizel pronásledován chtivými fanynkami.